Yves Perrot: Česko je moje druhá vlast.

Yves Perrot, Francouz, dlouholetý hráč ragby a sportovní učitel, technický poradce pro české mládežnické ragby působí v České republice již od roku 1987 a říká o ní, že je jeho druhou vlastí. Čtyřnásobný dědeček, velmi energický, srdečný muž, jenž žije pro ragby. Setkání s Yvesem je pro mě nezapomenutelným zážitkem. Bylo mi ctí udělat rozhovor s takovou ikonou nejen českého ragby. 

Tento rozhovor jsme napsali již před rokem. Omlouváme se tedy, že některé otázky nejsou aktuální. Odpovědi na ně jsou však velmi zajímavé, proto jsme se rozhodli článek ponechat v původní podobě.  

Předem bychom Vám chtěli moc poděkovat za poskytnutí rozhovoru pro Brněnské RAGR. 

S radostí. Zkusím mluvit česky. A zkusím rozumět.

V kolika letech jste začal hrát ragby?

Začal jsem hrát v jedenácti letech na střední škole, a z toho jsem měl takovou radost, že jsem pokračoval a pokračoval a byl jsem nadšený. Úplný blázen z ragby. Ragby je můj život, samozřejmě.

Jaký post jste hrál?     

To je super anekdota, já jsem začínal jako číslo 8 (vazač) a taky jsem hrál mlýnovku, velmi často. Číslo 8, protože jsem byl ve dvanácti letech trošku sumo, a pak číslo 9 a taky rváčka a nakonec jsem hrál pilíře. Pravého pilíře. Super. Protože v klubu, kde jsem končil kariéru – jako hráč – nikdo nechtěl být pilíř. Tak jsem to zkusil. Měl jsem pouze 85 kilogramů, ale byly to super souboje. Hrál jsem na regionální úrovni, bylo to velmi těžké, ale velmi, velmi zajímavé.

Takže tento post Vám byl nejbližší?

Pilíř. Ano, určitě. Proto jsem teď odborníkem pro roj, díky mým zkušenostem.

Máte děti?

Ano, mám syna a dceru a ti mají každý dvě děti. Takže jsem čtyřnásobný dědeček. Mám dva vnuky a dvě vnučky.

Kráčí Vaše rodina ve Vašich šlépějích? Hrají ragby?

Ne, bohužel momentálně ne. Nejstarší vnučka a vnuk hrají basketball, jeden nehraje nic a poslední vnučce je teprve sedm let, tak uvidíme. Ale doufám, že vnuk, bývalý basketbalista, bude hrát ragby. Já jsem udělal trošku chybu, syna jsem nutil hrát ragby, ale on moc není na kolektivní sport.

Kdyby vnučka začala hrát ragby, jaký máte názor na ženské ragby?

Já jsem byl kdysi strašně proti, strašně proti! To nesmí být, protože je to nebezpečné, ten kontakt, ženy se stanou matkami a tak dále. Basketbal - dobře, volejbal - dobře, plavání, atletika - dobře, ale ragby nesmí být. Ale teď jsem pro, protože jednou jsem byl na stadionu, viděl jsem utkání žen a jsou pěkné, jako vy, jako všechny u vás tady (ale ano, máte nejpěknější ženské, to je pravda) a to utkání bylo neuvěřitelné. Hrály suprově, a řekl jsem si, proč ne? A pro nás Francouze je to velmi zajímavé, protože nikdo nemůže být proti ragby. Fotbal je nejpopulárnější sport ve Francii, ragby až na druhém místě, ale velmi často se stává, že rodiče nechtějí dát syna nebo dceru do ragby, protože se bojí. Ale oni ragby neznají. Máme pravidla, máme všechno. U nás je strašně důležité, že na školách jsou pro ragby dveře otevřené. A to je důležité. Všichni ragby znají. V televizi se přenáší utkání každý týden, pátek večer, sobota, neděle – a o to víc fotbal, ale to nevadí, kašlem na to – a to je velmi důležité. 

Mluvíte perfektně česky, jak dlouho Vám trvalo se tento jazyk naučit?

Já mluvím česky rád, začínal jsem v České republice ještě za komunistů, v roce 1987. Měl jsem super učitele češtiny, říkal jsem o něm, že je to můj český tatínek. Jmenoval se Jan Kudrna, byl Pražák a mluvil perfektně francouzsky. A to byla taková hra mezi námi – on mluvil stále francouzsky, já stále česky. A pořád se učím. Byl jsem na soustředění pro starší žáky, pak jsem byl trenérem juniorů a tak dále. Františka, moje manželka, říká, že umřu na hřišti. Ale to je super.

Co Vás přivedlo k tomu, podílet se na rozvoji českého ragby?

Protože to je moje druhá vlast, opravdu! Já se tady cítím velmi dobře pokaždé, protože lidi jsou zde velice příjemní, a taky mám rád pivo – máte nejlepší pivo na světě!

V českém ragby tedy působíte od roku 1987.

Ano, já jsem se tehdy v Praze zúčastnil turnaje kadetů jako trenér, a potom se mě Češi zeptali, jestli jim pomůžu, a já řekl proč ne? Ale nemluvil jsem česky, ani jedno slovo. Byl jsem na tréninku a pak v pokoji jsem se učil a psal a psal, každý večer. Bylo to těžké, ale velmi zajímavé.

Jak byste zhodnotil vývoj českého ragby právě od prvního dne, kdy jste přijel?

To je super zajímavá otázka. U vás, bohužel, to je můj názor, ragby stagnuje. Bohužel. Protože nechcete. Ve Francii říkáme, že to je vaše rakovina. Protože nechcete spolupracovat. Vy říkáte, že ano, že spolupracujete, ale například Dragon – Bystrc. To nesmí být, to nesmí být! To je neuvěřitelné u nás ve Francii! Samozřejmě, vy jste Slované, jste velmi seriózní, my jsme králové nepořádku, bordeláři a tak dále. Vy jste mnohem efektivnější než my. My si pořád nadáváme, ale spolupracujeme – a funguje to. Pokud Dragon a Bystrc jsou od sebe tři, čtyři nebo deset kilometrů, musí spolupracovat. A pak půjde i české ragby nahoru. A dále – slyšel jsem, že u vás neexistuje povinnost výchovy trenérů. U nás ve Francii se každé tři roky koná oficiální soustředění pro trenéry, kde každý, kdo chce trénovat, se musí zúčastnit. A pak dostane hodnocení. A kdo nedostane pozitivní hodnocení, nesmí trénovat. A to funguje, proto máme výsledky.

To je určitě skvělé, ale trenérů moc není, všichni to dělají zadarmo ve svém volném čase…

Já vím. Ale proto musíte pracovat takhle. A pak uvidíš, že budou jiní trenéři. A nejlepší nábor je ve škole. A samozřejmě u rodičů. Například tatínek se bude chodit dívat na svého syna na hřiště a pak pomalu změní názor, může být trenér nebo může pomáhat klubu. U nás to takto je. To je taktika. Nejdříve rodiče nejsou nadšeni z toho, že jejich syn hraje ragby, ale za pět sezón bude třeba tatínek vedoucí trenérů, protože je bývalý fotbalista nebo atlet a začne spolupracovat s klubem.

Působíte zde jako poradce pro mládežnické ragby, jaká je úroveň české mládeže a reprezentace?

To je zlatý dotaz. Děláme pokroky, ale postupně. Velmi pomalu. Na oficiálních soustředěních je to super. Slyšel jsem, že se pak lidé ptají, co se dělalo s tím malým Francouzem. Problém však je, že vy běháte dokola, jako maratonci nebo jako koně. A to je k ničemu. V ragby musíš mít velmi tvrdou přípravu, ale POUZE s míčem. A fyzická příprava samozřejmě může být, ale individuálně. U nás, pokud potřebuješ fyzickou přípravu, to není můj problém. Ale třikrát týdně musíš mít trénink pouze s míčem. A můžeš mít i fyzickou přípravu s míčem. Ale potřebuješ stopky. Můžeš útočit, hledat mezery v obraně, ale všechno s míčem. Ale běhat kolem hřiště, to je blbost (chytá se za hlavu). A ještě jedna věc. Poznal jsem kluby, kde měli tři, čtyři míče! Musíš mít osmdesát, sto míčů! Číslo 3, číslo 4, číslo 5, pro všechny kategorie. U nás neexistuje klub, který by měl méně než padesát míčů. To neexistuje! I na nejnižší, regionální úrovni, mají osmdesát míčů. A rozlišováky (směje se a říká, že mu trvalo dva roky, než se toto slovo naučil vyslovovat). Jak můžeš hrát strakatý proti strakatým? To nesmí být! Jak můžeš trénovat periferní vidění? To není možné. U vás v Česku může být 150 trenérů. Já jich znám padesát. To znamená, že se mnou byli párkrát na soustředění, a já jim moc děkuji. Ale kolik z nich si vzalo papír a tužku a ptali se mě a radili se se mnou? Patnáct. A ti jsou moje vnitřní rameno. To znamená moje první podpora. Musíš mít trpělivost. Potřebuješ pět, šest sezón práce. My teď stavíme zeď – kámen na kámen, trochu cementu. České ragby musí být trpělivé, nechtějte žádný zázrak.

Dříve jste hlavně působil v roli poradce u mládežnických reprezentací, dnes Vás můžeme vídat i při trénincích v klubech.

Ano, například za měsíc budu v Ostravě, ale pouze pro klub. Ale tam budou všichni trenéři z Havířova, z Ostravy a z Olomouce. Já jsem technický poradce, ale i pozorovatel. Budu si zapisovat poznámky a pak mluvit s trenéry, co dělají špatně a poradím jim. A pak v neděli odpoledne poletím do Francie a pojedu hned na hřiště.

Opravdu?

Ano! Je to můj život.

Co si myslíte o ragbyové přípravce?              

Říkáme Pampers ve Francii. Já jsem byl proti, protože naše pedagogika je: Až do deseti, dvanácti let musíš zkusit osm, patnáct sportů, a pak máš na výběr. Ale jestli fotbal má přípravku, my musíme mít taky. Ve Francii má fotbal dva miliony členů. My máme pouze čtyři sta tisíc. Ale my nechceme být jako fotbal, jako v jižní Africe. To byla ostuda.

Francie nedávno zažila historickou porážku od Itálie. Jaká byla reakce Francouzů, země ragby zaslíbené? (pozn.red. tento zápas se hrál 12. 3. 2011)

Děkuji Ti za dotaz. Nesmíme se schovat. To je neuvěřitelná tragédie. Ve Francii je krize už dva roky. Tam jsou politické problémy mezi Unií a kluby, oni si pořád nadávají. Také jsou špatné vztahy mezi trenéry klubů a trenéry národního mužstva. Jsou žárliví, to je typické latinské chování. My spadneme dolů, pak se vyhoupneme nahoru. Vy, Slované, jste seriózní, jste na stejném místě, někdy výš, někdy níž. To je francouzský problém. Jsme králové nepořádku. Ale pozor! Musíme respektovat Itálii! Oni mají perfektní hráče. Samozřejmě my jsme trochu silnější, ale rozdíl je dvacet bodů. Kdysi to bylo padesát bodů, pak třicet, a dnes? Patnáct, maximálně dvacet! Nerespektovali jsme Itálii. A to je dobře, já jsem rád za výsledek.

Kdo je Váš favorit na Mistrovství světa 2011?

All Blacks, samozřejmě. Já budu na Novém Zélandu. Poprvé v životě, na tři týdny, a uvidím čtvrtfinále, semifinále, zápas o třetí místo a finále. A pak se vrátím do Francie. Doufám.

Když se můj kolega z práce, Francouz, dozvěděl, že hraji ragby, první se mu vybavilo jméno Martin Jágr. Je ve Francii populární?

Ano, ano. Ve Francii máme sedmnáct Čechů,kteří hrají pro Fédéral 2, Fédéral 1 a TOP D2, to už je profesionální soutěž. Jágr hrával pro Toulonne TOP 14, teď hraje za Bordeaux TOP D2, to je super úroveň. Mnoho Francouzů zná Jágra, ale neví, že je Čech. Jeho jméno vyslovují jako Žágr. Ale máme například Lukáše Rapanta, Němečka z Říčan, Wognitsche, Vovse, Šustera, kteří jsou profi. Oni jsou slavní, to je důkaz, že můžete být super, ale tady nechcete. To je evidentní. Unie prý nemá peníze, aby zaplatila reprezentantům letenky, ale to není pravda.  

Proč byste se kromě ragby přijel podívat do Česka, respektive do Brna?

Protože je to moje druhá vlast. Když dostanu pozvání, okamžitě se dívám do kalendáře a přijedu. Pokaždé s radostí. Nemám s tím problém. Pouze manželka nadává, že jsem pořád v Česku. Ale ona to tady zná, byla tu pětkrát, šestkrát se mnou, jako turistka.

Co byste popřál českému ragby?

Já jsem připravil před třemi, čtyřmi lety oficiální plán, česky napsaný, až do Mistrovství světa 2015. Moje zpráva byla: My Češi (já jsem se cítil jako Čech, v tom okamžiku jsem nebyl Francouz) můžeme být kvalifikováni na Mistrovství světa. A musíte tomu věřit. Jako Portugalsko. V tom plánu bylo všechno. Přes mládež, muže, rozhodčí, soustředění, výchovu a tak dále. Byl jsem v Praze a všechno jim popsal. Telička a dalších asi patnáct lidí říkali, že je to super a počítáme s Tebou! Bohužel, nedodrželi plán.

Tak to vypadá, že jsme sami proti sobě.

To je ta česká rakovina. Taková je situace. A proto to stagnuje. Ale já vidím naději, protože dopoledne jsme byli ve škole a měli jsme tam sedmdesát, osmdesát kluků, začátečníků! A byli nadšení! To je důkaz, dva nebo tři kluci začnou hrát ragby, a to stačí, protože ti přivedou další! Ale každý klub musí tohle dělat. A každý rok, klidně dvakrát do roka. A já jsem dnes dopoledne byl na škole v Česku poprvé! Já jsem říkal trenérům patnáct let, že musíme jít do škol, a oni pořád říkali, že nemůžeme. A proč? Ž prý to není možné. Ztratili jsme patnáct let.

Snad můžeme začít znovu, budovat dalších patnáct let…

Za patnáct let už budu pod zemí (směje se). Ale já říkám, že umřu na hřišti. To bude radost. Já doufám, že tu to ragby bude lepší. Moje druhá vlast musí být lepší.